Zatím co někteří umělci, nyní v postavení pronásledovaných a šikovaných Židů, složili ruce do klína a víceméně čekali, jak si s nimi osud pohraje, u Karla Reinera tomu tak nebylo. Věren své filosofii, že i kulturou se dá bojovat proti nenáviděnému nepříteli a jeho ideologii, pustil se do práce, nejen na poli organizování utajovaných koncertů, ale i na poli tvůrčím, ve smyslu vlasteneckého a národního uvědomování. Tak Karel Reiner vystupoval na ilegálních koncertech v soukromých bytech. Navštěvovalo je vždy 60 až 80 židovských hudebníků a přátel. Bylo obdivuhodné, že měli židovští umělci odvahu udržovat tyto akce po dva roky, s odstupem času lze jako zázrak pohlížet na fakt, že tyto koncerty nebyly prozrazeny.
Když básník Jiří Orten (1919–1941) mu přinesl text „My jedeme rukou v ruce“ zejména slova v refrénu „Děvčata, chlapci, kamarádi, ze hry nám práce vyrůstá a život, který máme rádi, nás líbá na ústa.“ byla plná víry a optimismu. Okamžitě se pustil do kompozice tohoto textu. Reinerův nápěv nebyl konvenční, ale svérázná píseň zaujala. Zpívaly ji děti v židovských domovech, a s oblibou jí mládež zpívala i v terezínském ghettu, kde se stala jakousi mládežnickou hymnou.
S druhou manželkou Hanou Steinerovou (1921–2007) se oženil 6. května 1942 na Městském úřadě Prahy 1 v Pařížské ulici. Svatby se zúčastnil i otec Josef Reiner. V daných poměrech se osudové kroky neděly s perspektivou do konce života, ale do konce války. Šli následně spolu do terezínského ghetta, kde pracovali společně až do deportace Reinera do Osvětimi.Za nejzralejší dílo dosavadní tvorby Karla Reinera lze v té době bez pochyby považovat jeho II. sonátu pro klavír „VÍTĚZTVÍ“, jenž vznikala na podzim roku 1942, kdy již bezpečně věděl, že se nacistickému koncentračnímu táboru nevyhne a snažil se do ní vložit vše, co v té době cítil a v co věřil.
II. Sonáta pro Klavír
Před deportací do Terezína zkomponoval Karel Reiner II. sonátu pro klavír, v níž využil jinotajných prvků z hymny Kde domov můj, husitského chorálu „Kde jsou boží bojovníci“ i Internacionály. Podle strhujicího závěru jí dal název „Vítěztví“ . 
