V druhé polovině šedesátých let se česká hudba rychle otevírala světu. Nastal se zpožděním proces, který nebylo možné zastavit, třebaže se je oficiální místa snažila brzdit. Pro Karla Reinera znamenalo toto otevření tvůrčího prostoru potvrzení vlastní cesty. Utvrdil se v tom, že se jako skladatel nemýlil. Bezprostřední styk se současnou světovou hudbou byl ovšem obtížný. Přesto mu bylo v následujících letech umožněno vyjet do Švýcarska, západního Berlína, Hamburku a Belgie, kde se setkal se skladateli progresivní hudby. Díky tomu „tání“ se mění i postavení Karla Reinera v českém hudebním životě. Byl jmenován předsedou výboru Českého hudebního fondu. Z prostředků, které fond získával z daně z literární a umělecké činnosti, podporoval celou sféru hudebního života v tehdejším Československu. Jeho postavení v hudebním světě ještě více posílilo jmenování do výboru Ochranného svazu autorského. To vše se ovšem změnilo po okupaci Československa 21. srpna 1968 vojsky Varšavské smlouvy a postupném převzetí politické moci komunisty, kteří byli proti reformám a věrni Moskvě.
To mělo dopad i na kulturní a hudební život v zemi. Karel Reiner při pohovoru na konci roku 1969 na ÚV KSČ požádal o vyškrtnutí z Komunistické strany Československa. Tehdy ovšem sotva tušil, co mu přinese budoucí vývoj, jakým způsobem se v jeho životě odrazí onen duševně i společensky osvobozující krok. Musel se vzdát všech funkcí a jeho hudba nesměla znít mimo koncertních aktivit nově vzniklého hudebního svazu. Mnozí umělci se neodvážili hrát jeho skladby, ačkoli je měli v repertoáru. Bylo to zbabělé, byl to však zřetelný symptom doby. V padesátých letech trpěl tím, že jeho tvorba byla prohlášena za produkt čirého „formalismu“. Nyní však podstata perzekuce nespočívala v tom, co tvořil, ale dotýkala se jeho občansko-politického postoje. Ač bylo postavení Karla Reinera v sedmdesátých letech dosti tristní, diskriminační a společensky deklasující, nezanechalo na jeho tvorbě žádné stopy. Pracoval nadále s neztečenou intenzitou. Také komponoval pro zpěv a flétnu, toto dílo dostalo český název „Z krotkých Xenii“ J. W. Goetha: „Ty blázne! Jen nadržuj si fušerům, pak a ať´ jsi kdekoli, jsi vždycky mezi svými.“
Rok 1978 byl posledním rokem, kdy sice už měl zdravotní potíže, ale nepřipouštěl si, že by kvůli nim bylo třeba omezovat tvůrčí plány. Odhodlal se ke skladbě pro velký symfonický orchestr – ke Třem symfonickým větám. Toto dílo však již neslyšel, protože nastupující nemoc způsobila, že se autor sám již nemohl starat o premiéru. V poslední tvůrčí práci v lednu 1979 složil Karel Reiner Marginálie pro basklarinet, speciálně pro Josefa Horáka, který byl avantgardním průkopníkem na poli interpretačním.
Karel Reiner zemřel 17. října 1979 v Praze.
Již v třicátých letech se u Karla Reinera probudil zájem o loutkovou operu. Ale teprve v roce 1972 začal komponovat celovečerní „naivní“ operu O strašlivém drakovi, princezně a ševcovi podle polské loutkové hry Marie Kownatské. Nádherné přebásnění této polské pohádky, vytvořil Kamil Bednář. Jsou v ní naivně skloubené prvky nejrůznějších slovanských pohádek, v hudbě operní prvky, lidové, dětské písňové prvky a moderní taneční hudby. Po české premiéře 1974 projevilo zájem o Reinorovu pohádku německé divadlo v Eisleben (NDR) , v překladu dostala název „Schustermärchen“ (Ševcovská pohádka) Dílo bylo nastudováno v říjnu 1976, ale po dětské premiéře, nedošlo k dalším představením které měla následovat i o vánočních svátkcích. Představení bylo zakázáno. Údajně z toho důvodů, že podepsal v roce 1968 „kontrarevoluční“ výzvu „2000 slov“.
Pro děti komponoval pro potěšenínapříklad Myší minibalady pro zvěv a klavír a Tři písníčky po mateřské školy podle textů Jiřího Havla. Jejich provedení Myších minibalad se však Karel Reiner již nedočkal.
